Pomáda se vrací…..
V pondělí a úterý 16. a 17. října patřilo ještě jednou jirkovské divadlo Pomádě. Žáci literárně-dramatického oboru, ze třídy paní učitelky Denisy Horové a žákyně oboru tanečního, ze třídy paní učitelky Michaly Pořické, nastudovali společně muzikál Pomáda a na konci školního roku ho představili jirkovským školám i široké veřejnosti. Nikdo tehdy netušil, jak si muzikál zamilují nejen samotní protagonisté, ale i publikum. A tak, přestože se v červnu konalo celkem 6 představení, přidávala se ještě další čtyři představení právě v těchto dnech. A divadlo opět praskalo ve švech! Když jsem se dnes byla podívat na derniéru, přemýšlela jsem o tom, proč je muzikálová Pomáda tak úspěšná. Došla jsem k závěru, že to bude zřejmě těmito faktory:
- vhodně vybraný muzikál
- dobře rozdělené role
- skvěle připravená taneční složka
- výborní žáci – herci
- velká porce empatie mezi nimi
- spousta nadšení všech
- skvělé a chápavé paní učitelky
Samozřejmě nesmí chybět žádná ze složek, protože pak by se úspěch nedostavil. Vše prostě souvisí se vším!
A o čem vlastně muzikál pojednává? To je asi další faktor, který byl důležitý a hercům blízký. Muzikál nás zavede do střední školy Ryddel, kde se po prázdninách vrací studenti opět do lavic a vyprávějí si o svých prázdninových zážitcích. Jeden z hlavních protagonistů, Danny Zucco, frajírek a hvězda klukovské party T-Birds, vypráví o holce, kterou v létě sbalil. Nová studentka, Sandy, se seznámí s členkami dívčí party Pink Ladies, a také ona vzpomíná na letní setkání s úžasným klukem a vypráví o prázdninové lásce….jenže když se oba ve škole setkají, je všechno jinak…..A tak se odvíjí střípky životů, radosti i starosti, které prostě život přináší….
Když si uvědomím, že Pomáda byla v podstatě prvním větším představením této skupiny, pak musím říct, že jejich nástup byl z nuly rovnou na sto! A nebylo to nijak snadné! Hra trvala téměř tři hodiny, herci si sami průběžně přestavovali kulisy, hra měla rychlý spád, tedy žádný prostor na oddych, převleky, hodně pohybu po pódiu, přesuny, spontánní vystupování, kterému divák musel věřit…..bylo toho zkrátka hodně, co museli herci zvládnout. Navíc tu byla ještě složka taneční, která celou hru náramně doplňovala, krásně se na děvčata koukalo a choreografie byly velmi pěkné, profesionální, patřily sem! A všichni to nejen zvládli, oni si to užívali. Jako profesionální herci a tanečníci…tak nějak úplně samozřejmě.
A já, já jsem si to taky užívala. Tentokrát jsem přišla jen tak, bez foťáku, ale nakonec mi to nedalo a musela jsem udělat aspoň pár fotek mobilem….no, pár…..udělala jsem jich zase spoustu. Myslím, že při jejich prohlížení uvidíte tu úžasnou atmosféru, která na pódiu panovala, tu obrovskou energii, která z herců i tanečnic přímo sálala a vstupovala mezi diváky, aby je vtáhla do děje, vykouzlila úsměv na tváři a aby všechny přítomné přesvědčila o tom, že tahle company je sehraná parta lidí, kteří nic neponechali náhodě, důkladně se připravili, mají divadlo moc rádi a dávají nám jasně najevo, že tohle rozhodně není jejich poslední úspěch!
Jsem na ně moc pyšná – na všechny herce, tanečnice, na obě učitelky i na diváky, kteří dali těmhle úžasným mladým lidem znát, že se jim jejich práce líbí! Dali jim pocítit, že když je někdo dobrý, měli by mu to ostatní dát jasně vědět!
A vzpomněla jsem si na svého oblíbeného a moudrého Jana Wericha, který v pohádce tohle všechno v podstatě shrnul do jedné věty:
„Ten dělá to a ten zas tohle a všichni dohromady udělají moc.“
